Dobrý den!

To snad není pravda, řekl jsem si po přečtení jednoho článku v posledním čísle Respektu, se kterým mám možná tu malou spojitost, že jsem se ocitl někde poblíž jeho autora. Bože!

Jedná se o ten hanlivý a intelektuálně zcela mdlý článek jistého pana Jaroslava Pašmika „Úředníci na pódiu“ (ó, jak okázalé) týkající se koncertu laptopové hudby v pražském NoD. Jde zde opravdu o jakési pisálkové egoistické sebeuspokojení, které myslím, v takovém týdeníku, jako je Respekt, nemá naprosto co dělat.

Konkrétně a bez obalu.
Když přehlédnu přitroublou rekapitulaci typu: „Jelinek předvedl neuvěřitelnou nudu a vystresovaný Fennesz….nenašel dostatek klidu…“, naprosto mi uniká smysl vět jako: „co jej (umělce) však omezuje, jsou stereotypy v chování publika – to, jak je člověk naučený vnímat hudbu“. Takováto nehorázná drzost, a doslova a do písmene hrubé obvinění účastníka ať už jakéhokoliv živého vystoupení, si snad nedovolí ani v bulvárních plátcích (i když to se asi pletu). A navíc nevím, jakou spojitost to má s pořádaným koncertem; to spadá snad už do jiného soudku a na rozbor bychom potřebovali o pár stránek více (pokud se v tom chceme za každou cenu šťourat). Dále pak: „on sám (umělec na pódiu) je pro diváky atraktivní asi jako úředník v pojišťovně“. Opravdu nechápu, má-li stále smysl proklamovat neskutečně jímavé vizuální zážitky při koncertech vlnících se klasických orchestrů, hlavou točících a vlasy okouzlujících metalových part, nebo přiblblém skotačení některých národních seskupení (jména myslím nejsou potřeba, jde přeci o ouřady). Projekce, která během vystoupení obou hudebníku probíhala, si autor patrně nevšiml, byvši zaměstnán neustálým čučením na pódium. A pozor, myšlenková show pokračuje větami typu: „skladatelé nové elektroniky….si málo uvědomují, že hudba probíhá v času“. Tak to je panečku názor! Něco takového muselo patrně vzniknout po dlouhodobém studiu jistých Einsteinových teoriích. To už snad, přátelé, zacházíme trošku daleko. A prozřetelnost pokračuje jistojistými větami: „návštěvníci koncertu totiž neočekávají hudbu k taneční párty….,ale hledají spíše smysl obdobně jako u klasických kompozic vážné hudby“. Neskutečné. S jakou jistotou může někdo tvrdit něco takového, to mě opravdu zaráží. Hlubším rozborem se zde zabývat nechci, to je opravdu hodně subjektivní záležitost.

Počítám, že autor se patrně nemile spletl, a jeho návštěva na zmiňovaném koncertu, byla jen shoda zatraceně nepříjemných náhod.

Nechápu však tu záhadnou lidskou vlastnost, to umění vše kolem pohanit, pošlapat a pošpinit bez toho, aby se nad tím člověk alespoň trochu více (pokud už hodlá své vědomosti šířit dál) zamyslel. A to i srdcem.